Přihlášení:

Registrace

Ochranná známka Společenství a jejich porušení

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl dne 12. dubna 2011 o důležité otázce týkající se porušování práv z ochranné známky Společenství a její ochrany na území EU. Soud především poskytl interpretaci nařízení (ES) 40/94 o ochranných známkách Společenství (aktuálně zrušeného a nahrazeného nařízením (ES) 207/2009).

Princip vypracovaný Soudním dvorem je následující: „působnost zákazu pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky Společenství…se zásadně vztahuje na celé území Unie…[e] ostatní členské státy jsou v zásadě povinny soudní rozhodnutí uznat a vykonat, čímž mu přiznají přeshraniční účinek.“ Otázka vyvstala v rámci sporu probíhajícího ve Francii mezi dvěma předními zasilatelskými společnostmi, jehož předmětem je porušení ochranné známky vztahující se právě ke dané zásilkové službě. Ač bylo vysloveno porušení práva společnosti, jež je nositelkou (řádně registrované) ochranné známky Společenství a společnosti, jež dané právo porušila, uložen jednak zákaz užívání znaků, jež ho porušují, jednak donucovací sankce (podle francouzského sytému tzv. „astreinte“), stěžovala si poškozená společnost u Nejvyššího soudu Francie, že bylo porušeno nařízení 40/94, a to zejména čl. 1 a 98 (nyní čl. 1 a 102 nového nařízení 207/2009). Důvodem byl fakt, že zákaz a donucovací opatření uložena francouzskými soudy by se nevztahovala na celé území EU, ale byla by omezena pouze na území Francie. Z tohoto procesu pochází předběžná otázka ze strany francouzského Nejvyššího soudu adresovaná Soudnímu dvoru EU. Ten tedy plně objasnil, že účelem komunitární úpravy je jednotná ochrana práva náležejícího z ochranné známky na celém území Unie proti nebezpečí jeho porušování. V praxi se tedy jasně ukazuje, že za účelem zajištění účinné ochrany podobného práva je nutné, aby se případná soudní rozhodnutí (jako např. právě ta, která zakazují úkony porušující tato práva) mohla a musela vztahovat potenciálně na celé území Unie. Pokud tomu tak nebylo, ochranná známka Společenství by ztratila velkou část svého obsahu vzhledem k tomu, že by neměla správnou a adekvátní ochranu. V té souvislosti Soudní dvůr správně upozornil, že v případě chybějící komunitární úpravy „by zde existovalo riziko, že osoba, která se dopustila porušení práv z ochranné známky, začne využívat dotčené označení ve členském státě, ohledně něhož nebyl stanoven zákaz“ a navíc „nová soudní řízení, která by majitel ochranné známky Společenství byl nucen zahájit, by poměrně k jejich počtu zvýšila riziko odporujících si rozhodnutí….“ My dodáme, že by se též nepochybně zvýšily náklady, které by majitel ochranné známky musel uhradit, aby mohl uplatnit svá (již potvrzená) práva a nároky. Nakonec Soud řešil případ - konkrétně ve vztahu k donucujícím opatřením - jež není v praxi vzácným, kdy členský stát nedisponuje analogickými opatřeními v dané oblasti jako jiný členský stát. Soudci EU stanovili, že v takové situaci je nezbytné, aby příslušný soud členského státu aplikoval vlastní vnitrostátní legislativu a určil relevantní a vhodná opatření, aby bylo možné „zajištění dodržování tohoto zákazu [vysloveného jiným členským státem]“. Na závěr je třeba upozornit na limity územní působnosti soudních opatření. Soudní dvůr upřesnil, že rozšíření působnosti na celé území EU nemůže fungovat vždy automaticky. V tomto ohledu je v rozsudku stanoveno, že „výlučné právo majitele ochranné známky Společenství, a tedy územní rozsah tohoto práva, nemohou jít nad rámec toho, co toto právo svému majiteli umožňuje za účelem ochrany ochranné známky, kterou vlastní, tedy zakázat pouze jakékoli užívání, které může zasahovat do funkcí ochranné známky… Jestliže soud konstatuje, že jednání, které představuje porušení nebo hrozící porušení ochranné známky Společenství, je omezeno pouze na jeden členský stát nebo na část území Unie, zejména z důvodů jazykových, musí uvedený soud omezit územní působnost zákazu, který stanoví.“ Pro úplnost je vhodné doplnit, že i přes zrušení nařízení 40/94, se právní principy vypracované nyní Soudním dvorem musí považovat za živoucí právo a jejich dosah bude jistě zasahovat i do úpravy nového nařízení (ES) 207/2009.

12.05.2011

Zpět