Přihlášení:

Registrace

Mezinárodní kupní smlouva, klauzule Incoterms – místo dodání zboží a příslušnost soudu

Soudní dvůr Evropské unie se dne 9. července 2011 opětovně vyslovil v souvislosti s často diskutovaným tématem určení místa plnění smluvního závazku za účelem následného stanovení státu, jemuž bude náležet soudní pravomoc v případě sporu.

Předmětem soudního výkladu se stal čl. 5 nařízení (ES) 44/2001, jež pro lepší přehled uvádíme: „Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno“. Neobvyklost rozsudku spočívá v tom, že se Soud, ač nepřímo, vyslovil i k právnímu dosahu Incoterms („International Commercial Terms“), vypracovaných Mezinárodní obchodní komorou a bohatě využívaných v praxi mezinárodního obchodu. Základem sporu byla kupní smlouva uzavřená mezi italskou (prodávající) a francouzskou (kupující) společností. Italská společnost, která neobdržela smluvní odměnu iniciovala u italského soudu vydání platebního rozkazu proti francouzské společnosti. Ta vzhledem k tomu, že se její sídlo nachází ve Francii, namítala nepříslušnost italského soudu. Italská společnost se následně odvolávala na smluvní doložku „Resa: Franco nostra sede“ odpovídající doložce Incoterms „EXW“ („Ex Works“), vztahující se právě na místo dodání zboží v případech mezinárodního prodeje. Na tomto základě by smluvní místo dodání bylo místo sídla prodávajícího v Itálii, který by zároveň svou povinnost naplnil předáním zboží dopravci v místě svého sídla. Z toho vyplynula následující předběžná otázka italského soudu k Soudnímu dvoru: „Mají být čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení [44/2001] a obecně právní předpisy Společenství… v případě prodeje zboží… vykládány v tom smyslu, že místem dodání, které je relevantní pro účely určení příslušného soudu, je místo konečného určení zboží… nebo v tom smyslu, že tímto relevantním místem je místo, na němž se prodávající zprostí povinnosti dodání na základě hmotněprávních předpisů použitelných v projednávaném případě…“. Soud tedy upřesnil, že nařízení 44/2001 ve svém čl. 23 stanovuje, že doložka, kterou strany smluvně upravují příslušnost soudu pro případné spory, může být sjednána písemně i ústně (s písemným potvrzením). V mezinárodním obchodu může být daná klauzule dohodnuta i ve formě připuštěné zvyklostmi, které obě strany znaly nebo měly znát z důvodu jejich širokého uznání a respektování v dané obchodní oblasti. Incoterms vypracované Mezinárodní obchodní komorou reprezentují v obchodním světě obecně uznané zvyklosti a dané podmínky nejen mohou, ale dokonce musí být použity soudy při interpretaci smlouvy, jež je předmětem sporu. V tomto ohledu tedy Soud prohlásil, že klauzule "Ex Works" zahrnuje kromě ustanovení vztahujících se k riziku stran a sdílení nákladů (doručení, zaslání, doprava), též ustanovení vztahující se na převzetí zboží, což umožňuje určit skutečné místo dodání zboží. Z toho Soud dovodil následující: „Aby se ověřilo, zda je místo dodání určeno „podle smlouvy“, musí vnitrostátní soud, který se věcí zabývá, zohlednit všechna relevantní ujednání a doložky této smlouvy…včetně ujednání a doložek obecně známých a zakotvených zvyklostmi mezinárodního obchodu, jako jsou Incoterms vypracované Mezinárodní obchodní komorou…“ V případě, že není možné určit místo dodání tímto způsobem „… je tímto místem místo fyzického předání zboží, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje“.

Zpět